Ysaboo

16. března 2014 v 20:47 |  Profily BJD
Jméno: Ysaboo
Společnost: Angel of Dream (přes Alice´s Collections)
Model: Shang Nai
Velikost: 1/4 (44cm)
Typ resinu: NS
Face-up: AoD
Blushing: není
Oči: 14mm šedé
Paruka: Monique Gold Collection Jas
Datum příjezdu: 12. 2. 2014

Ysaboo mi nedovolila převyprávět svůj příběh, trvala na tom, že vám ho poví sama...
Věk: přes 1000 let, ale vypadám mladší Smějící se
Rasa: Valkýra
Mám ráda: přírodu, slunce, povídání (Damien říká, že mluvím pořád a jdu mu tím na nervy), humor a vtípky všeho druhu, Damiena (nejvíc ze všeho)
Nemám ráda: smrt, jakékoliv zbraně (při pohledu na ně omdlívám), krev (při pohledu na ní mám stejnou reakci jako na zbraně), smutek, ticho
Rodina: matka Hrist - valkýra, otec neznámý válečník, všechny valkýry se mezi sebou nazývají sestrami, takže mám několik sester (než jsem odešla z Vallhaly byla jsem nejmladší).

Podle pověstí jsou valkýry krásné a nebezpečné dívky, bohyně nižšího stupně, které vyjíždějí v lesklé zbroji na bitevní pole a podle pokynů Odina řídí boj. Mají moc vyvolávat padlé bojovníky, určují kdo vyhraje a kdo padne a rovněž vybírají duše padlých válečníků a odvádí je do Vallhaly. V dobách míru je ve Vallhale hostí a obveselují ve velké hodovní síni.

Od mala jsem byla vychovávaná tak, abych rodině nedělala ostudu, byla dobrá valkýra a Odinovi plnila jakékoliv přání, jenže se to nějak nepovedlo.
Tak za prvé - má matka a všechny mé sestry jsou vysoké, světlovlasé a modrooké, nebezpečné válečnice v lesklé zbroji na ušlechtilých válečných koních. Já jsem malá, tak malá, že i nejmenší válečný kůň vedle mě vypadal jak věžák. Za druhé - při pohledu na krev omdlím (dost blbé, když máte na bitevním poli vybírat vhodné adepty do Vallhaly a všichni jsou něčím prošpikovaní), omdlívám i při pohledu na jakoukoliv zbraň. Dodnes si pamatuju na svou první jízdu do bitvy, kde jsme měli vybrat chrabré hrdiny, aby se mohli válet ve Vallhale a chlastat s Odinem. Matka mě navlékla do zbroje a postavila před koně - vypadala jsem jako debil, přilba se mi svezla na jedno oko, šlapala jsem si po štítu, kovaná zbroj se mi zařezávala do prsou, takže jsem měla pocit, že je mám vytlačené na zádech. Potom mi slavnostně předali můj meč - hádejte - jasně, omdlela jsem, jak špalek. Když mě přivedli k sobě, nastal můj třetí problém - neumím na koně ani vyšplhat, ani se na něm udržet. Vysazovaly mě na něj tenkrát asi tři sestry. Celá jízda valkýr byla úchvatná, až na rudovlasý pytel brambor, který se kymácel na konci, padal a nadával - fakt k popukání. Z bitvy si toho taky moc nepamatuju, omdlela jsem už na začátku, takže se mi nepodařilo vybrat vhodného hrdinu. Vlastě jsem se probrala až doma.
Co se týče dalšího valkýřího umění - přivolat duši hrdiny a oživit jí - podařil se mi jen jeden kousek, který stojí za zmínku. Po dlouhém soustředění (chtěla jsem přivolat zpět duši Odinova dávného lidského přítele) se mi podařilo úspěšně oživit starého osla našeho kuchaře, který pošel, protože vdechl pytel se senem (takže taky nic). Časem jsem se sice naučila neomdlévat hned na začátku bitvy, ale nastal jiný problém. Bylo mi strašně líto všech padlých bojovníků, viděla jsem před sebou tváře jejich blízkých. Nechápala jsem, co je úžasného na Vallhale, když doma na ně marně čekají jejich matky, manželky, děti. V noci se mi zdály děsivé sny plné bojů, umírání a nářku.
Jedné noci, když jsem měla svou obvyklou noční můru, se zjevil Damien (teda tenkrát jsem ještě nevěděla, že je to on). Řekl mi, že je Lovec nočních můr a poslal ho On, abych se nebála, že moje zlé sny přestanou, že zařídí, aby se mi zdály jen krásné věci. Začala jsem se těšit na spánek, znamenalo to, že za mnou Damien přijde, budeme si povídat, vezme mě na nějaké krásné místo plné slunce, květin, žádný boj. Nejlepší na tom bylo, že jsem ve snu vůbec nebyla neohrabaná, připadala jsem si dokonce krásná a co bylo hlavní - měla jsem konečně přítele.
Všichni si mysleli, že mi hráblo, usmívla jsem se, když jsem Odinovi div nevypíchla oko při hostině, usmívala jsem se, když jsem spadla z koně přímo do hromady teplého hnoje, prostě jsem byla šťastná a těšila se na večer až půjdu spát a uvidím Damiena. Mé sny přestaly být děsivé, byly krásné a já byla prvně v životě šťastná...
A potom jedné noci Damien nepřišel, prostě se najednou ztratil a já byla zase sama. Snažila jsem se ho ve snech hledat, ale marně. Život pro mě ztratil smysl, můj jediný přítel byl pryč.
Odin rozhodl, že valkýry pojedou do další bitvy, velké bitvy, kde bude hodně padlých. Rozhodla jsem se, že beze mě. Že Damiena najdu za každou cenu. V noci jsem se tajně vyplížila z Vallhaly jen s pár kousky jídla a vydala se na cestu. Nevím, jak dlouho jsem šla, byla mi zima, jídlo už dávno snězené, byla jsem vyčerpaná. Usnula jsem u nějaké skály na zemi. Zdálo se mi o Damienovi - plakal a omlouval se, že musel odejít, byl prý konečně také šťastný, se mnou, těšil se na každé setkání, ale porušil pravidla. Žádný Lovec se nesmí nechat spatřit tím, koho chrání. Jenže jsem mu připadala tak smutná a opuštěná a on neodolal. Když mé zlé sny skončily musel odejít. Ptala jsem se ho, jak ho mám najít, jestli někde opravdu existuje nebo je jenom výplodem mojí fantazie. Řekl, že jedinou možností, jak najít jakéhokoliv Lovce je najít jeho duši, ale že se to zatím nikomu nepodařilo. Prosil mě ať neriskuju život a vrátím se domů a zmizel.
Probudila jsem se rozhodnutá ho najít stůj co stůj (nemohla jsem přijít o život, valkýry jsou nesmrtelné - teda alspoň mi to tvrdily sestry). Pokračovala jsem zběsile ve hledání, procestovala jsem snad celý svět - lidský i ten náš a stále nic. Přicházela jsem o rozum a potom mě to napadlo. Pokusím se přivolat Damienovu duši - měla by mě poslechnout, jsem přece valkýra (sice mizerná, ale jsem).
Našla jsem si klidné a tiché místo hluboko v lese, posadila jsem se a začala se soustředit (přitom mě tak napadlo, co asi vyvolám, když to byl minule osel).
Napřed se nic nedělo, náhle se zvedl vítr a u nohou se mi začala zvedat hustá mlha, která za chvíli pokryla celý les. Z mlhy začala vylézat klubka hadů a omotávala se mi kolem nohou - pomyslela jsem si, že jestli se to podaří, tak mi za TOHLE bude Damien sloužit celé věky. Snažila jsem se nerozptylovat a pokračovala jsem. Mlha pořád houstla a hadů bylo čím dál víc, najednou se z mlhy vynořila postava a blížila se ke mě. Měla dlouhý, černý plášť s kapucí staženou hluboko do obličeje, jediné, co z kapuce čouhalo byly dlouhé vlající světlé vlasy. Postava ke mě přistoupila a já uviděla, že to není Damien. Tenhle muž byl mnohem vyšší než on. Snažila jsem se mu pohlédnout do tváře (myslela jsem, že omdlím strachy, ale zvládla jsem to), viděla jsem jen tmu. Co bylo nejděsivější, byl jeho pohled, který jsem z té tmy cítila, jeho oči jako by mě propalovaly a nahlížely až na dno mojí duše. Všechny mé pocity, moje úmysly, všechno, co jsem zažila - ponížení, stud a hlavně má touha najít Damiena, moje láska k němu, kterou jsem v sobě nosila a nikomu o ní neřekla, to všechno před ním leželo na dlani a já proti tomu nemohla bojovat.Muž se na mě dlouho zkoumavě díval a pak lehce kývl a zmizel. Hadi zmizeli, mlha se vytratila a já se probrala a zase jsem byla sama, hluboko v lese.
Byla jsem polomrtvá strachy a vyčerpáním, nemyslela jsem už na nic, tam, kde jsem byla jsem si lehla a tvrdě usnula.
Když jsem se probudila, byl jasný den a já přemýšlela, co to bylo za podivný sen. Vůbec jsem nevěděla, kam půjdu dál. Ležela jsem v trávě a najednou jsem ucítila na ruce jemný dotek. Otočila jsem hlavu a uviděla Damiena (kdykoliv si na to vzpomenu, tak řvu jako želva)! Seděl u mě a opatrně mě držel za ruku. Nemohla jsem tomu uvěřit, myslela jsem, že sním. Dotkla jsem se ho a on byl skutečný. Řekl mi, že jsem to dokázala a přivedla jeho duši zpátky, že zůstane pořád se mnou a bude mě chránit ve dne i v noci a nikdy mě neopustí. Když jsem se ho ptala, jak se mi to vlastě podařilo, nechtěl o tom mluvit. Dodnes mi neřekl, kdo byl ten muž v plášti..
Od té doby jsme pořád spolu, našli jsme si domov v malé vesničce na úplně jiném kontinentu a v úplně jiné době. Zjistila jsem, že mi nedělá problém (na rozdíl od valkýřích záležitostí) internet, metro ani eskalátory (miluju mobil - těch čudlíků). Jsem s Damienem a jsem šťastná (a když ho hodně zlobím a on vyhrožuje, že mě potrestá, připomenu mu ty hady)..
Vaše Ysaboo


PS: Abych to doplnila - Ysaboo a Damien. V životě jsem neviděla tak rozdílné tvory. Sotva si Damien vezme knížku nebo najde klidné místo, už je tam šotek Ysaboo a mluví a mluví, skáče kolem něj, dělá mu zlomyslné žertíky. A on je - je rád s ní. Nedokážu si představit, že by byl každý sám. Spolu usínají, spolu vstávají, prostě jsou nerozluční. Nevím, jestli jsou jen přátelé nebo něco víc, neptala jsem se jich, každý má mít svoje soukromí. Jo a tuhle jsem na vlastní uši slyšela, jak se Damien NAHLAS směje.. Lucka





 

Kam dál

Reklama